Hrachovka
| Posted in An , Eliščin band , Hrachovka , Martin Chodúr , Narcotic Fields , Plastic People of the Universe , Skrznaskrz , Southpaw , Znouzectnost
Tento článek je ovlivněn mými názory, se kterými nemusí každý souhlasit. Čtení na VLASTNÍ NEBEZPEČÍ.
(A mimochodem, po hrášku se prdí...)
Areál byl od nádraží asi 400 metrů, za řekou. Bylo pěkné horko a já prohlásila, že by řeka mohla být příjemné osvěžení. Kluci se na mě podívali jako na totálního blázna a dál jsme to radši neřešili a začali se zabývat problémem, jak dostat rum do areálu. Na každém kousíčku stál securiťák, takže podání přes plot bylo nemožné. Nakonec jsme si jen dali trochu na chuť, nechali ho se všemi ostatními věcmi v autě a spěchali si poslechnout právě hrající Polemic. Velmi příjemné skáčko, na které se dalo dobře zaskákat... Pokud jste tedy byli schopni ignorovat slunce nemožně pařící, což mně, černooděnci v gládách, moc nešlo.
Ve 14:30, přesně podle programu, začali hrát Southpaw. Nejdříve jsem si myslela, že to bude nějaký klidný popík, ale jejich samply mě dost chytly za srdce. Nebylo to nic tvrdého, ale docela příjemná poslechovka. Po nich Lukáš prohlásil, že je zvědavý na Skrznaskrz, takže jsme šli prozkoumat hudební Šapitó. Byl tam smrad a dusno jako ve stáji, ale za to samozřejmě nemohl nikdo jiný, než slunce. Pot z nás opravdu lil, takže jsme ani neměli náladu na nějaké řádění, narozdíl od dvou punkáčů, kteří si s radostí zapařili pogo.
Později jsme se vydali do šapitó poslechnout si kapelu Narcotic Fields, která hrála naprosto parádně! Každý ví, co dělá a dělá to skvěle. Hudba je originální, zajímavá, zpěvačka svoji roli prožívá a není jen vizuální ozdobou, ale i poslechovou!
Pak jsme se vydali omrknout Jana Budaře a Eliščin band, což byl zase úplně jiný šálek kávy. Nicméně jejich vystoupení byla hlavně show a pro pobavení. Dokázaly rozesmát i dojmout, jediné, co jsem při jejich vystoupení nepocítila, byla chuť brečet. Slzy mi tekly až o hodinu později, při poslechu Innocens. Při zvučení bubnů jsem byla nadšená, že se na Hrachovce objevil i nějaký pořádný metal, brzy jsem ale byla vyvedena z omylu. Každý hrál skvěle, hlas zpěvačky se mi opravdu líbil, ale jakmile spustili všichni dohromady, stala se z toho dost zvláštní slátanina. Každý si hrál to své, ale hlavně zpěv byl úplně jiného stylu než hudba. Po třech písničkách mi Lukáš oznámil, že tohle poslouchat nebude a shodli jsme se na tom, že Martin Chodúr nemůže být horší. Nebyl. Překonali jsme původní nenávist, která byla jen z principu, že byl v Superstar a vychutnali si trochu té romantiky. Náš styl to není, ale zpívat umí, to se mu musí nechat.
Po jeho koncertě nás opět čekal skok do úplně jiného kotle. Na Žlutého psa se mimo nás přišlo podívat víc lidí, než bych čekala.
Asi neměli kam jinam se zašít, protože současně s nimi hráli hip-hopoví Raprodux. Ani já jsem se na ně nešla podívat a radši poslouchala dost rozjetého Hejmu, který mi svými sprostými komentáři nakonec koncert dost znechutil, takže jsem se přesunula do šapitó, kde se chystali PSH. Hip-hopová léta mám díky bohu dávno za sebou a nechci se k nim vracet, nicméně díky zastřešení jsem měla možnost natáhnout se na suchou zem a dát odpočinout nohám. Ve tři čtvrtě na půlnoc jsem se donutila opět vstát a jít na Elektrick mann. Diskutovali jsme, jak moc asi bude Ice-B ožralý, jaké to pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že Zhora a Ice-B jsou nahrazeni jinými zpěváky! Nebyli špatní, ale už to prostě nebylo ono.
V jednu hodinu ranní přišel (pro mě) hlavní hřeb večera - Plastic People of the Universe. Hráli především songy z alba „Maska za maskou“, která u mě vede, takže jsem byla naprosto spokojená. Pokud Vráťa zrovna nefoukal do saxíku, seděl na židli jako pohádkový dědeček a působil na mě hodně pozitivním dojmem. Po koncertě jsem si ještě počkala na autogramiádu. Oni byli jediní, o jejichž podpis jsem opravdu stála. Z povzdálí jsme pak poslouchali Cocotte minute. Já teda okolní svět moc nevnímala a nabírala energii, ale kluci vedli vášnivou diskuzi o tom, jaká jsou Cocotti sračka a že je to jen parodie na kapelu Korn. Já neměla chuť se zapojovat, tak jsem jen tiše souhlasila.
Odbila třetí hodina po půlnoci a na scénu přicházeli Znouzectnost. Byla jsem už dost unavená, ale po třech písničkách jsem se nakopla. Přeci svou oblíbenou kapelu neprospím a plná energie jsem si ještě zapařila. Trochu mě ale zklamali, protože zahráli jen jeden ze starších songů. Ty nové už podle mě nejsou úplně to ono. Při poslední písničce začalo mírně poprchávat, takže už jsme ani neměli chuť vyřvat si přídavek a vydali jsme se na vlak. Cestou jsme ještě nakoukli do šapitó, kde hrála Cimbálovka od Meziříča. Musím uznat, že kluci fakt uměli (a hlavně byli hezcí:-)). Já bych ale takovou hudbu hrát nemohla!
O půl osmé ráno jsme dorazili do Šumperka. Lukáš téměř hned usnul, mě ale čekala ještě návštěva kamaráda, takže jsem dopadla tak, že teď (neděle, půl půlnoci) píšu článek a už 40 hodin jsem nespala.
A to vše jen pro vás, tak mě prosím neukamenujte:-)
Comments (0)
Okomentovat